Nový ročník, stejná zábava. Nová úroveň utrpení, stejný zápal být co nejlepší.
Zlínská liga železných hasičů (ZLŽH) odstartovala v sobotu 9. května a já u toho v dobře připravených Pornicích nemohl chybět. Letos nás čeká opět 10 unikátních soutěží a každá z nich bude úplně jiná.
Hned na úvod byla představena nová spolupráce se Zlínským krajem a společností Barum Continental. Právě druhá jmenovaná se zasloužila o nového člena ligy, kterého jsme si hned řádně pokřtili – statnou, 80kg vážící figurínu, která nám v průběhu sezóny jistě dá pořádně zabrat.
Průběh závodu
Den se nesl v duchu chladnějšího počasí, což mi vyhovovalo. Nervozita byla přiměřená zkušenostem, soupeři předváděli slušné výkony a já zatím v hlavě promýšlel taktiku. Chtěl jsem si závod užít a pokusit se navázat na dobrá umístění z minulých let.
- Rukavice v kapse, přilba na hlavě, láhev na zádech, ruka na startovním tlačítku. Nádech… mačkám!
Proskakuji oknem, ale dlouhé nohy se nevešly podle představ a s žuchnutím ležím na zemi. No dobře, blbý začátek. Plazím se do temného tunelu, přelézám pneumatiky, na konci zazvonit a pokusit se otočit. Láhev i přilba zavazí, místa je žalostně málo. Rychle ven, postavit se, na protahování není čas. Třikrát převrátit pneumatiku tam a zpět, v ruce smotat krátkou hadici B a „odpočinout si“ u připojování proudnic na hydrantový nástavec. Vše se docela daří, ale podvědomě cítím, že jsem pomalý. Nechtěl jsem přepálit začátek, což byla možná chyba.
Boj s technikou i únavou
Lezu po žebříku na věž a tahám závaží. První jde lehce, druhá – těžší – se už trochu brání, ale já se nedám. Dolů se snažím seběhnout co nejrychleji a našlapovat jen špičkami, jenže uklouznu a málem se vidím na zemi. Štěstí stálo při mně. Drapnu žebřík, ale nácvik nevyšel – stojí jinde, než jsem plánoval. Musím ho znovu zvednout a upravit. Trochu mě to štve, ale zkusím to dohnat.
Dva 24kg kettlebelly zvedám na paletu, přes rameno házím hadici a přes kladinu uháním kolem kuželu zpět. A pak přišel největší průser dne. V rozběhu kontroluji hadici, otáčím se a běžím dál. Až křik kolem mě zastavil a v hlavě se rodí myšlenka, že je něco špatně. Vracím se a ty dva hnusné, kulaté a těžké kettlebelly dávám zpět na místo. Jeden se skácí, musím ho znovu rovnat. V tu chvíli si uvědomuji, kolik vteřin ztrácím a jak se dobré umístění vzdaluje. Nedá se nic dělat, jsem na trati a musím zabrat.
Finále s novým parťákem
Přede mnou je auto a v něm připoutaná ta nová figurína. Musí „přežít“. Sklonit se, odcvaknout pás. Nebude se ti to líbit, kamaráde – tahám ho za hlavu, za ruku, jakkoliv to jde. Je to dřina, zápasím s ním jako všichni ostatní. Konečně ho vypáčím z auta a táhnu do bezpečí. Tiše vzpomínám na slovenské TFA, kde se figurína házela přes rameno… Teď už jen prolézt přes zadní sedadla, otočka a 60 úderů kladivem v hammerboxu. Začátek vůbec nechytám, pak tluču, co to jde, ale cítím, že ruce už mají dost.
Cílové tlačítko! Sedám na židli a užívám si péči krásné zdravotnice, která mi pomáhá z výstroje. Na tohle se vždycky těším, i když tentokrát je to s hořkou příchutí ne úplně povedeného závodu.
Výsledky:
- Výsledný čas: 3:40,10 s
- Umístění: 7. místo (trochu smutné)
Malé ohlédnutí: První čtyři místa obsadili borci, kteří jsou absolutní špičkou v TFA a málokdo se jim rovná. Pro zajímavost – kdybych se přihlásil do kategorie do 35 let, bral bych s tímto časem pěkné 4. místo. Tak snad příště!
Jak to na trati vypadalo, se můžete podívat na videu pod výsledkovou listinou.
Zapsal: P. Čech