Po minulém víkendu v Březové jsem si říkal, že příště to bude chtít zabrat víc. Jenže člověk by měl být opatrný s tím, co si přeje. V sobotu 8. srpna přišlo další kolo ZLŽH a zároveň kvalifikace na MČR TFA v Lutopecnách.
Pořadatelé si připravili trať, na které se nikdo rozhodně nemohl schovat: hammer box, třímetrová bariéra, dýchací přístroj, stupínek, transport závaží, dvoumetrová bariéra, pneumatika, figurína a na závěr motání hadice B. Když jsem si trať procházel, věděl jsem, že to nebude procházka po obláčcích, ale cesta po ostrých kamenech v pekle. Stojím na startu. Zásahový oblek, přilba a vedle mě Josef Černíček – legenda TFA. To není úplně soupeř, kterého si člověk přeje dostat do rozběhu, pokud si chce běžet v klidu svoje tempo. Na druhou stranu právě takový borec dokáže vytáhnout ze závodníka něco navíc.
Nádech. Start. Hammer box hned na úvod. Pořadatelé zřejmě zastávají názor, že nejlepší rozcvička je několik desítek úderů kladivem do železa. Tak mlátím, co to jde, a koutkem oka kontroluji soupeře vedle sebe. Kupodivu mi moc neutekl, dokonce mám chvíli pocit, že se mi ho daří držet. Po hammer boxu přichází třímetrová bariéra. Z dálky vypadala vysoká, zblízka ještě vyrostla. Chytit, přitáhnout, nohu nahoru a hlavně nespadnout. Jsem nahoře, zatím dobré. Jenže tady teprve přichází dýchací přístroj. Nasadit flašku – riskuji a zkouším to přes hlavu. V tu chvíli mi dochází, že první část závodu byla vlastně jen zahřívací kolo. Najednou je všechno nějak těžší. Schody jsou vyšší, závaží těžší. Tady na stupínku už mě po centimetrech nechává soupeř za sebou – přesně tak, jak to umí zkušenější a rychlejší borci. Nevzdávám se a snažím se dál. Transport závaží: popadnout a jít. Někde v půlce disciplíny si človek tradičně klade otázku, proč vlastně dobrovolně běhá podobné závody. Odpověď jako vždy nepřichází, jen další překážka.
Dvoumetrová bariéra po té třímetrové vypadá skoro přátelsky. Skoro. Nakonec ji zdolávám bez většího problému a pokračuji dál. Následuje převracení pneumatiky. Pořádný kus gumy se nechává přemlouvat asi stejně ochotně jako dítě k rannímu vstávání do školy, ale nakonec se otáčí. Bere spoustu sil a já se pomalu blížím k figuríně. Ta tradičně nespolupracuje vůbec. Leží a nevypadá, že by chtěla pomoci nebo být zachráněna. Chytnu ji a pokusím se ji zvednout. Místo chytré myšlenky, jak ji co nejrychleji přemístit, ze mě vyjde jen neurčitý zvuk: „Uááá!“ Přesně ten typ zvuku, který vydá každý ve chvíli, kdy zjistí, že překážka je podstatně těžší, než si představoval. Tak ji prostě chytnu a táhnu, stejně jako všichni ostatní. Nohy pomalu docházejí k závěru, že dnešní spolupráci by najraději ukončily. Hlava však protest zatím nepřijímá – musím to už zvládnout, a tak pokračuji k poslední disciplíně. Hadice B. Ještě před pár závody můj velký strašák, ze kterého jsem měl noční můry. Už jsme si k sobě naštěstí našli bližší cestu, malou, ale jo. Kleknout. Začátek motám v ruce, což asi nebyl nejšťastnější nápad. Jdu na zem. Motat, nezmatkovat, hlavně nic nepokazit. Kousek... ještě kousek. Bedna. Je tam! Nebo není? Vrátit se, upravit konec, který skončil jinde, než měl. A teď už jen cíl.
Probíhám cílem a postupně ze sebe shazuji všechno, co jde. Pocitově jsem běžel minimálně hodinu, časomíra je však naštěstí o něco milosrdnější. V konkurenci kvalifikačního závodu na MČR z toho nakonec bylo 9. místo ze 14 závodníků s časem 03:36,002. Není to výsledek, kvůli kterému bych od radosti skákal přes bariéry ještě jednou, na druhou stranu ani žádná velká ostuda. Na startu stáli velmi kvalitní závodníci a každý metr tratě bylo potřeba poctivě odedřít.
Teď už jen trochu odpočinku, dát dohromady ruce, nohy i zbytek těla a připravit se na další závod. Protože pokud mě letošní sezóna něco naučila, tak to, že pokaždé může být trať ještě o něco těžší, než si člověk myslí při prohlídce. A pořadatelé TFA udělají všechno pro to, abych se o tom znovu přesvědčil.
▶️ Zhlédnout video ze závodu TFA Lutopecny))
Zapsal: P. Čech